Informace o nás - o jezevčících
Autor Ing. Michaela Přibáňová
Historie - jezevčíci
Jezevčík - nebo alespoň nízkonohý pes, již tehdy pravděpodobně lovící pod zemí, byl bezesporu znám ve starověkém Egyptě, jak to dokladují sošky a později i řada vykopávek. Z období počátku 14. století pak pochází malba na které jsou zobrazeni lovci lovící lišku pomocí norníka.
V německé literatuře nalezneme první zmínky o jezevčících koncem 16. století. Jezevčík byl tehdy charakterizován jako nízkonohý, velice lstivý, udatný a houževnatý pes, krátkonohý, s protáhlým tělem, svislýma ušima a dlouhým, silným prutem. V roce 1840 byl v Německu vydán první díl plemenné knihy hladkosrstých a dlouhosrstých jezevčíků - Deutscher Hunde-Stammbuch, v roce 1890 byl zahrnut i drsnosrstý ráz a o trochu později (r. 1902) došlo i na zápis prvních trpasličích jezevčíků, kteří se rychle rozšířili. Standard plemene byl vypracován roku 1879.
První chovatelský klub ovšem nevznikl v Německu, ale ve Velké Británii roku 1881, snad proto, že mezi nejznámější držitele jezevčíků patřila královna Viktorie. Německý "Teckelclub" byl založen až roku 1888 Koncem 19. a počátkem 20. století postupně vznikaly kluby chovatelů jezevčíků v Rakousku, Švédsku, Švýcarsku, Holandsku atd.
V českých zemích popisuje Bohuslav Balbín psa pro lov jezevců takto: "Ti tedy, kteří se nejvíce hodí pro lov jezevců, musí být tlustí, ba nevzhlední tvoři, s břichem ochable visícím, zato se silnými drápy na silných nohou." Ale při studiu historických pramenů je potřeba dát pozor na pojmy - v Dykově Malé myslivosti je "jezevčík" jakýkoliv lovecký pes, který pomáhá lovci nahánět jezevce do měchů. Dnešní jezevčík byl znám jako "jamník".
Ještě ve 30. letech 20. století byl u nás jezevčík vzácností, i když mezi myslivci se těšil výborné pověsti. Klub pěstitelů jezevčíků vznikl roku 1937 vyčleněním plemene z Klubu norníků. Počty zápisů štěňat v plemenné knize v prvních letech nepřesáhly stovku - dnes je zapisováno každoročně kolem dvou tisíc jedinců. První předsedkyní a poradkyní chovu byla hraběnka Pavla Kinská, jejíž chovatelská stanice "Stradina" byla velmi známá a dodnes se její odchovy objevují v předcích našich psů. Významnou osobností byla další žena, paní Ludmila Laufbergerová, která, ve snaze zobjektivnit posouzení exteriéru, vypracovala "Biometriku jezevčíků" - zaměřila se na 5 hlavních znaků - délku mordy, délku hlavy, obvod hrudi, hmotnost a délku těla. O své práci přednášela na kongresu FCI při konání Světové výstavy v Brně roku 1965. V posledních třech letech byla provedena obdobná měření a porovnáním s historickými výsledky se došlo k překvapivému zjištění: jezevčík se za posledních 35 let "rozměrově" téměř nezměnil. I to dokazuje, že jde o starobylé, ustálené plemeno, kterému se naštěstí vyhýbají módní vlivy.
Jednotlivé rázy a zbarvení jezevčíků
Původním a nejstarším typem jezevčíka byl hladkosrstý a to ještě v barvě černé s pálením. Červeného zbarvení bylo dosaženo křížením s německou brakou. První dlouhosrstí jezevčíci jsou zmiňováni v literatuře druhé poloviny 17. století. Byli málo ušlechtilí a hrubí, jemnost a eleganci jim dodalo až křížení se španěly a snad i křepeláky. Drsnosrstý jezevčík, jak jej známe dnes pravděpodobně vznikal přikřížením drsnosrstých plemen k jezevčíkům hladkosrstým. Nejdříve to byli vydraři, pak i teriéři a snad i knírač. Po hladkosrstých předcích si mnozí jedinci dodnes nesou skrytě vlohu pro krátké osrstění a setkají-li se oba rodiče s touto vlohou, může se ve vrhu hladkosrsté štěně narodit. Po teriérech zas občas vídáme nestandardní měkkou srst a strmé úhlení předních i zadních končetin.
Trpasličí a králičí jezevčíci byli šlechtěni pro vyhánění králíků z nor. Ke zmenšení byl přikřížen pinč a podobná trpasličí plemena - miniaturní jezevčíci mají občas po nich dodnes kulatější hlavičku, kratší slecha a "vypoulené" oči.
Cca do roku 1970 se rázy mezi sebou mísily, později však bylo spojování jedinců různých velikostních rázů a typů osrstění mnoha kluby zakázáno. U nás se dnes chovají odděleně všechny typy srsti a velikostí standardní a miniaturní (trpasličí a králičí). Na rozdíl od některých jiných Evropských zemí není možné ani přeřazení přerostlých miniatur mezi standardy a naopak.
Důležitým měřítkem pro standardního jezevčíka je hmotnost - optimální kolem 7-8kg, maximálně však do 9 kg (udává se dokonce ještě tolerance +10% - to proto, že většina evropských chovů produkuje jezevčíky na horní hranici hmotnosti - mohutnější psi jsou výraznější a líbivější na výstavách). U trpasličích a králičích je rozhodující objem hrudníku, který se u trpasličích pohybuje od 31 do 35cm, u králičích by neměl přesáhnout 30cm. Přeřazování jezevčíků v rámci trpasličího a králičího rázu podle obvodu hrudi i jejich vzájemné krytí je možné.
Zbarvení jezevčíků hladkosrstých a dlouhosrstých je nejčastěji červené (s různou intenzitou sytosti od světle hnědé až po mahagonovou a s různým stupněm příměsi černých chlupů) nebo černé s pálením, vzácnější je hnědý pigment (hnědí - čokoládoví s pálením nebo červení s hnědým nosem a drápy) - takoví jezevčíci mají geneticky blokovanou tvorbu černého pigmentu, proto mají hnědý čenich i drápy a sliznice a je u nich tolerováno světlejší zbarvení oka. Ještě méně se setkáváme s jezevčíky tygrovanými (mají šedobílé nebo pigmentované skvrny, pokud možno pravidelně rozložené po těle; pokud je základní barva černá s pálením, neměly by znaky zasahovat do palů) a zcela výjimečně s žíhanými. Kdysi velmi vzácná a vyhledávaná bílá barva dnes povolená není a ze standardu při poslední úpravě zmizely i v Americe a Británii dodnes chované a oblíbené krémová a šedostříbrná barva. Za oceánem se můžeme setkat i se strakáči, toto zbarvení standard FCI však také vylučuje. Drsnosrstí jezevčíci bývají nejčastěji v barvě "divočáka" - podsada bývá hnědá - hnědočerná a krycí vlas černý promísený s hnědým, takže výsledné zbarvení opravdu připomíná divoké prase.
Exteriér
Exteriér jezevčíka má být co nejvíce uzpůsoben pracovnímu využití. Ideální hmotnost již byla zmiňována, správný obvod hrudi u standardů by se měl pohybovat okolo 43cm - odstup hrudníku od země bývá 1/3 celkové výšky. Tělo nesmí být příliš dlouhé (ideál je 1,8 x výška), aby nedocházelo ke zbytečnému přetěžování páteře. Taková tělesná stavba napomáhá úspěšné práci v noře. Celková tělesná stavba má zase napomáhat dobré pohyblivosti a vytrvalosti při práci na povrchu - je tedy velmi důležité správné zaúhlení končetin, postavení končetin, zvláště předních, které mají být co nejrovnější. Často se vyskytující vně vytočené tlapky nejsou žádoucí, překlubování (kdysi žádané jako plemenný znak) je dokonce vylučující vadou. Hřbet bývá požadován rovný, ovšem lehké klenutí ulehčuje pohyb zadních končetin. Prut má být nesen v linii hřbetu, vysoko nesený prut poukazuje na zkrácenou křížovou kost, což opět brání správné mechanice pohybu.
Skus má být nůžkový, povolený, ale méně žádoucí je klešťový. Ideální je kompletní počet zubů - naše chovné podmínky dokonce u standardních jezevčíků plnochrupost pro zařazení do chovu striktně vyžadují.
Vlastnosti a použití
O jezevčících se říká, že jsou paličatí, mazaní, těžko cvičitelní. Není to ale úplně pravda. Je nutné si uvědomit, že jezevčík byl léta šlechtěn pro práci, při které se musel "rozhodovat" samostatně. Proto má v některých situacích "pocit", že je dokáže vyřešit lépe než pán velí. Navíc málokterý majitel věnuje výcviku poslušnosti jezevčíka tolik času, jako např. majitelé služebním plemenům nebo ohařům. I zkušební řády pro malá plemena jsou, co se týče poslušnosti, poměrně benevolentní a výše staví lovecký pud jezevčíka. Rozhodně by však měl každý jezevčík základy poslušnosti zvládnout a většinou se učí velmi rychle. Potřebuje velmi důsledné, avšak slušné zacházení. Násilný výcvik málokdy přinese úspěch, často jen zlomí individualitu psa a ten se může stát kousavým a nepoužitelným pro praxi. Tvrdými metodami vycvičený jezevčík také často zklamává právě na soutěžích, kde vycítí šanci vše pánovi vrátit, takže se při nahánění vzdálí z jeho vlivu na několik hodin, případně zapírá barvu či nalezený kus. Většina jezevčíků pracuje ráda a ke složení základních zkoušek nepotřebují žádný velký trénink.
Standard hovoří o jezevčíkovi jako o: "malém loveckém psu pro práci na povrchu i pod zemí". Kromě norování je tak nejčastější použití jezevčíka při naháňkách a dohledávkách. Při naháňkách na divočáky má jezevčík tu výhodu, že jej prase nepovažuje za hrozbu a proto před ním neutíká, ale pomalu ustupuje. Ani vysoká před ním neprchá daleko. Správný jezevčík v leči dává přednost nahánění divočáka před srnčí zvěří a na stopách vytrvale hlásí i když zvěř nevidí. Pouze takový pes, který navíc prokáže nebojácnost při střetnutí se živou i zhaslou černou zvěří může získat na honičských zkouškách ceněný titul "Diviačiar".
Jezevčíci se výborně osvědčují i při dohledávkách. Po barvě vzhledem k velikosti nepostupují příliš rychle a ani poraněná zvěř před nimi neodchází daleko. Výcvik jezevčíka na pobarvené stopě nebývá problém, stačí mu dát na konec stopy něco lákavého (může to být kus srnčí deky, nebo živý králík či kočka v bedně) a velmi rychle pochopí, co po něm požadujeme.
Norovat je možné podle zákona pouze bezkontaktně - za zarážkou. Takový nácvik bohužel jezevčíka nepřipraví na norování v přírodních norách, proto mohu jen doporučit pouštět jezevčíka nejprve do umělých nor v přírodě nebo do nor dobře přístupných, kde je možná případná rychlá pomoc.
Je také dost jezevčíků, kteří mají složeny podzimní či všestranné zkoušky. Přestože je možné naučit jezevčíka aportovat (některé to dokonce velmi baví), není jeho tělesná stavba pro tyto úkony uzpůsobena a nošením těžké zvěře trpí krční páteř. Jezevčík by tak na honě rozhodně neměl suplovat slídiče, retrívry nebo ohaře.
Chov jezevčíků v ČR
V současné době je do plemenné knihy zapisováno zhruba 2000 jezevčíků ročně. Jen pro zajímavost - oblíbených labradorů se v roce 2001 zapisovalo 1686, zlatých retrívrů 1207, kontinentálních ohařů 802 a španělů 692. V počtu zápisů do PK nebývají v posledních letech velké výkyvy, jezevčíkům se vyhýbají módní vlny, snad právě proto, že i přes svou roztomilost zůstává především loveckým psem a i pro nejmenší rázy je povinné do chovu složit zkoušku z výkonu.
Počet chovných psů u nás v posledních letech výrazně stoupl. Ovšem ne všichni se zapojují do chovu stejně často, systém chovu je volný a po splnění pracovních (povrchová zkouška s limitní známkou z hlasitosti na stopě min. 3 + norování pro standardní jezevčíky a jakákoliv zkouška pro malé rázy) a exteriérových (ocenění min. velmi dobrý na výstavě a bonitace) podmínek si majitel chovné feny může vybrat krycího psa sám. Většina chovatelů tedy dá přednost kvalitnějším jedincům. V současné době je tedy registrováno cca 500 chovných psů všech rázů a 2x tolik fen. Nejvíce štěňat se rodí na jaře, v období duben - květen, takže nejlepší šance sehnat štěně podle svých představ je v létě. Nejrozšířenější jsou drsnosrstí standardní, kteří představují plnou polovinu chovné základny plemene. Zbytek zapsaných štěňat se zhruba stejnou měrou dělí mezi ostatní rázy, nejméně je miniaturních hladkosrstých. Podobné rozložení je i na Slovensku, v Německu a dalších zemích.
Chov jezevčíků se za posledních 10 let velmi zlepšil, hlavně díky možnosti vycestovat do zahraničí - nejen za krytím, ale také na výstavy a pracovní soutěže. Naši chovatelé tak mají možnost srovnávat a rozhodně si nevedou špatně. Na výstavách vévodí dlouhosrstí trpasličí a králičí jezevčíci, mnozí z nich si odvezli nejvyšší tituly - z Evropské výstavy 2003 např. 2x Evropský vítěz mladých a 1x Evropský vítěz, letos i Světový vítěz 2004. Pozadu nezůstávají ani hladkosrstí standardní - několikrát měli k nejvyššímu titulu již jen krůček.
Ani pracovní klání samozřejmě majitelé nevynechávají, zde se prezentují nejčastěji drsnosrstí standardní - např. BENDY TERRY Hlavinout vyhrál Evropský pohár WUT 2001 (mezinárodní všestranná soutěž jezevčíků), mnozí se účastní mezinárodních zkoušek v norování (kontaktním) na Slovensku - v letech 2001-2002 to bylo 29 jezevčíků, z nichž 6 si odneslo vrcholný titul CACIT, o rok později už jich startovalo 37 a do ČR přivezli 6 CACITů. I když jde většinou o drsnosrsté standardní jezevčíky, není nouze o vynikající práce hladkosrstých a dlouhosrstých standardních, a jediný titul "Šampion práce Slovenska" pro psa v ČR patří hladkosrstému trpasličímu psu HEROS Eustach. V roce 2004 splnili hned 3 jezevčíci - hladkosrstý GOLEM z Hory Lejškova a drsnosrstí GALS od Vévody Huberta a HERO z Jarohněvic podmínky pro udělení titulu Interšampion práce. Králičí jezevčíci mají za poslední 2-3 roky několik úspěšných startů na soutěžích v norování na králíka v Polsku (u nás na takovou soutěž neexistuje zkušební řád) se ziskem titulů CACIT.
Čeští majitelé a příznivci plemene jsou sdruženi v Klubu chovatelů jezevčíků. Ten pořádá každoročně v únoru speciální a v září klubovou výstavu. Zkušební řády klubových pracovních soutěží umožňují účast i těm nejmenším rázům. Vypsána je Klubová barvářská soutěž se zadáváním CACT, Speciální barvářská soutěž - CACT, CACIT (simuluje skutečnou dohledávku, pes musí sám najít nástřel a po pobarvené stopě jdou s vůdcem bez doprovodu dalších osob), Klubová honičská soutěž (CACT, CACIT) a Memoriál Rudolfa Kristla - všestranná soutěž se zadáváním CACT i CACIT.
Český klub chovatelů jezevčíků je členem světového sdružení - Welt Union Teckel (WUT) a má tak možnost aktivně se spolupodílet na vývoji plemene po stránce pracovní i exteriérové. Klub úzce spolupracuje se Slovenskem, neboť naše chovatelské základny jsou propojeny. I chovné podmínky jsou obdobné, snad jen s tím rozdílem, že na Slovensku se stále ještě noruje kontaktně a při zkouškách vloh se hodnotí i ostrost na škodnou. Kontaktní norování je povolené i v dalších evropských zemích, např. v Polsku, Dánsku, Finsku, Maďarsku, Francii a Belgii.
Země původu Německo každoročně zapisuje přes 8.000 štěňat. Zkoušky z výkonu zde nejsou povinné, přesto se jich jezevčíci často účastní. Norování se zkouší bezkontaktně, ale je možné složit kontaktní zkoušku v přírodní noře. Podle statistik je počet jezevčíků se složenou zkouškou z norování každoročně obdobný jako u nás nebo i nižší (všimněte si ovšem rozdílu počtu zapsaných štěňat).
Exteriérově velmi kvalitní chovy jezevčíků nalezneme v sousedním Polsku, zde ovšem zkoušky skládá pouze malá část populace, podobně jako v Holandsku nebo v Itálii. Velmi pěkné jezevčíky nalezneme i v Belgii a Francii. Severské země (zvláště Dánsko, Finsko) mají trochu jiné pracovní nároky, jezevčíci se zde většinou používají na dohledávky a pro tvrdší přírodní podmínky jsou preferováni mohutnější, těžší jedinci za hranicí standardu. Exteriér jezevčíků z Ameriky a Velké Británie se od těch Evropských většinou podstatně liší, a i zde je jezevčík víceméně společenským plemenem (byť v Americe existuje skupinka chovatelů, preferující pracovní využití a "Evropský standard").
Autor Ing. Michaela Přibáňová
Článek byl uveřejněn v časopise Svět myslivosti 2/2005.
Další informace na:
Historie projektu
Tyto stránky jsme vyhotovili pro naše jezevčíky na onom světě, pro Jima a Matýska, a hlavně pro našeho budoucího nového jezevčík, fenku z vrhu F.
Naši uživatelé
Pro všechny, kdo mají rádi jezevčíky, a zejména dlouhosrsté jezevčíky.
